Můj pes byl opravdovým zázrakem – chytrý, věrný a oblíbený mezi všemi, zejména u mých kamarádek. Jeho radost a bezpodmínečná oddanost dokázaly rozzářit každý den.
Všechno se však změnilo jednoho červnového dne minulého roku. Najednou začal působit divně – ztratil chuť k jídlu a jen líně se válcoval na gauči. Jeho dříve lesklá srst začala pomalu ztrácet barvu a na tváři se objevily stříbrné prameny. Maminka ho vzala k veterináři a to, co se dozvěděli, nás naprosto zdrcovalo – můj milovaný pes umíral. Krátce nato se začaly odhalovat i jeho kosti, přestože lékaři tvrdili, že jde jen o důsledek stárnutí.
Následující den jsem vynechal školu, protože věděl, že to bude jeho poslední den s námi. S láskou jsme mu podávali všechny jeho oblíbené pamlsky – pudink, koblihy, dokonce i malé pochoutky, které měl rád. Ale pak nastal den, kdy mě rodiče museli vzít k veterináři, aby rozhodli o jeho posledních chvílích. I můj slepý kocour, ač nic neviděl, cítil, že se něco děje. Celý domov se ponořil do smutku a slz, protože můj pes, ten věrný přítel, věděl, že něco není v pořádku.
Když auto odjíždělo, zavalily mě slzy a veranda se proměnila v moře smutku. Po návratu rodičů jsem měl divný pocit, že je ještě někde blízko, ale pravda byla krutá – byl pryč, navždy. Dodnes si občas říkám, že jsem mohl něco udělat jinak, a nemohu usnout, protože každou noc v srdci stále slyším jeho tlapky. Modlím se a prosím Boha o to, abych mohl strávit s ním ještě jeden, jen jeden den, který by navždy zaplnil prázdnotu, kterou mi zanechal.
